| Tomáš Garrigue Masaryk |  | (1918–1935) | ZTomáš Garrigue Masaryk, označovaný T. G. M., TGM nebo prezident Osvoboditel (7. března 1850 Hodonín[1] – 14. září 1937 Lány[2]), byl československý státník, filozof, sociolog a pedagog, první prezident Československé republiky. K jeho osmdesátým narozeninám byl roku 1930 přijat zákon o zásluhách T. G. Masaryka, obsahující větu „Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát“, a po odchodu z funkce roku 1935 ho parlament znovu ocenil a odměnil za jeho osvoboditelské a budovatelské dílo.[3]
Tomáš Masaryk pocházel z chudé rodiny. Otec, původem Slovák, byl kočí, matka pracovala jako kuchařka. Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlotte Garrigueovou, a roku 1878 se s ní v New Yorku oženil. Následujícího roku se ve Vídni habilitoval sociologickou prací o sebevraždě. Po vzniku české univerzity v Praze byl 1882 jmenován profesorem filosofie. Založil a redigoval měsíčník Athenaeum, v počátcích vedl sestavování Ottova slovníku naučného a zapojil se do veřejného života kritikou tzv. Rukopisů. Své studenty vedl ke kritičnosti a vědeckosti v duchu Augusta Comta a jeho program „realismu“ se soustředil kolem týdeníku Čas.[4] |
| Edvard Beneš |  | (1935–1938)/(1945–1948) | Edvard Beneš (původním jménem Eduard;[pozn. 1] 28. května 1884 Kožlany[2] – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl československý politik a státník, druhý československý prezident v letech 1935–1948, resp. v letech 1935–1938 a 1945–1948. V období tzv. Druhé republiky (po Mnichovské dohodě ze dne 29. září 1938 do 15. března 1939) a následné německé okupace do května 1945 žil a politicky působil v exilu. Od roku 1940 až do osvobození Československa byl mezinárodně (nejen protihitlerovskou koalicí) uznaným vrcholným představitelem československého odboje a exilovým prezidentem republiky. Úřadujícím československým prezidentem byl opět v letech 1945–1948.
Po boku Tomáše Garrigue Masaryka byl Beneš jedním z vůdců prvního československého odboje a zakladatelů první Československé republiky. Než se stal prezidentem, působil v letech 1918–1935 jako ministr zahraničí. Jako prezident dvakrát abdikoval, poprvé v roce 1938 pod tlakem situace po uzavření Mnichovské smlouvy, podruhé v roce 1948 v reakci na ovládnutí státu komunistickou stranou. |
| Emil Hácha |  | (1938–1939) | Emil Dominik Josef Hácha (12. července 1872 Trhové Sviny[2] – 27. června 1945 Praha)[3] byl český právník a politik. Během let 1925–1938 působil jako předseda Nejvyššího správního soudu. V listopadu 1938 byl zvolen prezidentem pomnichovské Česko-Slovenské republiky. Po obsazení zbytku Čech, Moravy a Slezska nacistickým Německem dne 15. března 1939 a vytvoření protektorátu Čechy a Morava (16. března 1939[4]) setrval ve funkci jako protektorátní státní prezident,[p 1] kterým zůstal až do zániku protektorátu v květnu 1945. Méně známá je jeho činnost právně-teoretická, literární a překladatelská. |
| Klement Gottwald |  | (1948–1953) | Klement Gottwald (23. listopadu 1896,[1] Dědice nebo Heroltice – 14. března 1953, Praha) byl československý komunistický politik. Od roku 1929 byl poslancem Národního shromáždění, po druhé světové válce vykonával nejdříve funkci premiéra ve své první a druhé vládě. Čtyři měsíce po převzetí moci komunisty v roce 1948 byl zvolen prezidentem Československa, jímž byl až do své smrti. Třebaže se na začátku stavěl proti politickým procesům, nedokázal sovětským tlakům vzdorovat[2] a byl přímo odpovědný za smrt mnoha desítek svých odpůrců, spolupracovníků i nevinných lidí (včetně Milady Horákové). |
| Antonín Zápotocký |  | (1953–1957) | Po vzniku samostatného Československa se stal jedním ze zakladatelů levicové frakce v Československé sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku 1920 se zúčastnil 2. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku se zařadil mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku, která do svých požadavků zahrnovala demisi vlády a vytvoření dělnických rad. Za tuto svoji činnost byl odsouzen na 18 měsíců,[9] devět měsíců vězněn a propuštěn byl až amnestií prezidenta Masaryka.
Ve dvacátých letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení Komunistické strany Československa, v letech 1922–1925 byl generálním tajemníkem strany. Ve vedení se pak udržel i po V. sjezdu KSČ v únoru roku 1929, kdy jeho zvolení, navzdory kritikám z řad Gottwaldových stoupenců, prosadil delegát Kominterny.
Ve třicátých letech byl představitelem komunistických Rudých odborů. Organizoval známou Mosteckou stávku v roce 1932. Ve druhé polovině třicátých let pak usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě. Od roku 1928 působil ve výkonném výboru Rudé odborové internacionály. Po mnichovské dohodě byla Komunistická strana Československa rozpuštěna. |
| Antonín Novotný |  | (1957–1968) | Když zemřel prezident Antonín Zápotocký, čekalo se, že novým prezidentem bude Viliam Široký. V Praze už probíhaly přípravy na volbu Širokého, tiskly se dokonce jeho prezidentské obrazy. Při návštěvě československé komunistické reprezentace v Moskvě rozhodl Chruščov v Moskvě jinak. Když dostal zprávu o smrti Zápotockého, osobně doporučil do funkce prezidenta Antonína Novotného. Ústřední výbor KSČ navrhl Antonína Novotného jako kandidáta na prezidenta.[10]
Dne 19. listopadu 1957 se stal prezidentem Československa, když pro něj hlasovalo všech 353 přítomných poslanců Národního shromáždění.[11] V roce 1960 vyhlásil rozsáhlou amnestii a na svobodu se tak dostala řada odsouzených z politických procesů 50. let. Jelikož však v době jeho úřadu výkonnost ekonomiky neustále klesala, musel Novotný hledat další východiska v této oblasti. V roce 1963, v době zhroucení tzv. 3. pětiletky, která musela být zrušena a přeplánována, odvolal z funkce předsedy vlády stalinistu Viliama Širokého a nahradil jej pragmatičtější Jozef Lenárt. Díky tomu byly v roce 1965 přijaty reformní návrhy ekonoma Oty Šika. V roce 1967 chtěl Novotný obnovit tvrdší kurs, ale vzhledem k již probíhajícímu procesu uvolňování bylo již pozdě. V té době již intelektuálně nestačil novodobým úkolům a jeho spontánní vystoupení vyvolávala často smích a vtipkování mezi obyvatelstvem.[12] Sám o sobě a o svých schopnostech pochyboval. Svědectví jeho neteře z konce padesátých let 20. století popisuje, jak Novotný drží hlavu v dlaních a stěžuje si, že na funkci nestačí a nemůže v ní obstát. Styděl se před vzdělanými lidmi, a k inteligenci se proto choval tvrdě a přezíravě.[13] |
| Ludvík Svoboda |  | (1968–1975) | Ludvík Svoboda, KCB (25. listopadu 1895 Hroznatín[1] – 20. září 1979[2] Praha) byl československý voják a politik, účastník prvního a druhého odboje a v letech 1968–1975 sedmý prezident Československa.
Během druhé světové války vedl jako brigádní generál 1. československý armádní sbor na východní frontě ve spolupráci s Rudou armádou Sovětského svazu. Po osvobození Československa byl v letech 1945 až 1950 ministrem národní obrany. Po dlouhých letech v ústraní byl v roce 1968 zvolen prezidentem Československé socialistické republiky. Jeho druhé funkční období bylo de facto ze zdravotních důvodů předčasně ukončeno v roce 1975 na základě pro tento účel přijatého ústavního zákona č. 50/1975 Sb. |
| Gustáv Husák |  | (1975–1989) | Gustáv Husák (původním křestním jménem Augustín, 10. ledna 1913 Dúbravka – 18. listopadu 1991 Bratislava) byl československý politik slovenského původu, vrcholný představitel vládnoucí Komunistické strany Československa a v letech 1975–1989 osmý prezident Československa.
V roce 2019 se umístil na sedmém místě ankety Najväčší Slovák.[2] |
| Václav Havel |  | (1989–1992)/(1993–2003) | Václav Havel (5. října 1936 Praha – 18. prosince 2011 Vlčice-Hrádeček) byl český dramatik, esejista, disident a kritik komunistického režimu, později politik a státník. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003).
Václav Havel působil v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době napsal kromě dalších divadelních her také vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978).
Po vypuknutí sametové revoluce v listopadu 1989 se stal jedním ze spoluzakladatelů protikomunistického hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Měl zásadní vliv na směřování země k parlamentní demokracii a zapojení do politických struktur západní civilizace. V roce 1992 se mu však nepodařilo zabránit rozpadu československého státu na dvě samostatné republiky: Českou a Slovenskou. Od roku 1993 byl po dvě funkční období prezidentem České republiky. Jako prezident vyvedl Československo z Varšavské smlouvy (1. července 1991) a výrazně přispěl ke vstupu nástupnické České republiky do Severoatlantické aliance (NATO) v roce 1999. Výrazně prosazoval také přijetí země do Evropské unie, uskutečněné v roce 2004, po jeho odchodu z funkce prezidenta.
Jako literát se světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabýval tématy moci, byrokracie a jazyka, a také svým esejistickým dílem. V esejích a dopisech z vězení se vedle politických analýz zaobíral filozofickými otázkami svobody, moci, morálky či transcendence. Věnoval se také experimentální poezii; básně psané především v 60. letech obsahuje jeho sbírka Antikódy. |
| Václav Klaus |  | (2003–2013) | Václav Klaus (* 19. června 1941 Praha) je český ekonom a politik, spoluzakladatel Občanské demokratické strany a mezi roky 1991–2002 její první předseda. V letech 1992–1998 působil jako předseda vlády svého prvního a druhého kabinetu. Poté se na čtyřleté období stal předsedou dolní komory parlamentu a v letech 2003–2013 zastával úřad prezidenta České republiky.
Před vstupem do politiky působil jako bankovní úředník a prognostik, po listopadu 1989 se stal ministrem financí Československa ve vládách národního porozumění a později národní oběti, v níž zastával i post vicepremiéra. V roce 1991 inicioval založení Občanské demokratické strany. V letech 1992–1997 byl předsedou vlády České republiky a od ledna až do února roku 1993 vykonával z titulu své funkce premiéra některé pravomoci prezidenta republiky.
Po pádu jím vedené vlády na podzim roku 1997 nakrátko ztratil rozhodující politický vliv, ale do vysoké politiky se vrátil již po volbách na jaře 1998, kdy se stal předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (1998–2002). Po parlamentních volbách roku 2002, které ODS prohrála, se opět na krátký čas stáhl z vrcholné politiky. V únoru 2003 zvítězil v prezidentské volbě poprvé a na druhé pětileté období byl znovuzvolen prezidentem České republiky v roce 2008.
Po svém odchodu z prezidentského úřadu v březnu 2013 opustil Klaus aktivní politiku. Nadále se však vyjadřuje k otázkám vnitřní i zahraniční politiky, například k problémům v Evropské unii či k evropské migrační krizi a kritizuje omezování lidské svobody ve jménu různých ideologií, např. liberální demokracie.[1] Zúčastňuje se také často mezinárodních konferencí a seminářů na různá témata po celém světě. |
| Miloš Zeman |  | (2013-2023) | Miloš Zeman (* 28. září 1944 Kolín) je český politik, ekonom a prognostik, v období 1996–1998 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, v letech 1998–2002 předseda vlády České republiky a mezi roky 2013 a 2023 třetí prezident České republiky.
V srpnu 1989 publikoval v Technickém magazínu kritický článek vůči komunistickému režimu. Během sametové revoluce se zapojil do činnosti Občanského fóra a stal se jedním z řečníků na Letenské pláni. V lednu 1990 byl kooptován do Federálního shromáždění. V období 1993–2001 působil jako předseda České strany sociálně demokratické. V letech 1996–1998 zastával funkci předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a následující čtyři roky byl předsedou sociálnědemokratické vlády menšinového charakteru, jejíž existence byla umožněna na základě tzv. „opoziční smlouvy“ s Občanskou demokratickou stranou.
Po neúspěšné kandidatuře na prezidenta České republiky v roce 2003 odešel na sedm let z politiky. V březnu 2010 se stal předsedou nově založené Strany Práv Občanů ZEMANOVCI. Na funkci rezignoval po parlamentních volbách 2010, ve kterých se strana nedostala do sněmovny.[1]
V přímé volbě v roce 2013 byl zvolen třetím prezidentem České republiky a zároveň historicky prvním českým prezidentem zvoleným přímou volbou. První kolo vyhrál a v rozhodujícím druhém kole zvítězil nad tehdejším ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem. Svůj prezidentský post se rozhodl obhajovat v následujících prezidentských volbách 2018,[2] ve kterých postoupil s Jiřím Drahošem do druhého kola.[3] V něm vyhrál výsledkem 51,36 % a obhájil prezidentský úřad na druhé pětileté období.[4] |
| Petr Pavel |  | (od 2023) | Petr Pavel (* 1. listopadu 1961 Planá) je český politik a armádní generál ve výslužbě, od března 2023 čtvrtý prezident České republiky. Úřadu se ujal složením slibu 9. března 2023 na společné schůzi obou komor Parlamentu.[1][2]
V letech 2012–2015 byl náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky a mezi roky 2015 a 2018 působil ve funkci předsedy vojenského výboru NATO; stal se tak prvním zástupcem zemí bývalé Varšavské smlouvy, který nastoupil do nejvyšší vojenské funkce Severoatlantické aliance.[3][4] Se ziskem 35,40 % hlasů vyhrál první kolo přímé prezidentské volby v roce 2023. Ve druhém rozhodujícím kole zvítězil s 58,32 % hlasů nad Andrejem Babišem.[5] |